Dobrodružství na cestách

Na Končistou v zimě – mačky, cepín a sněžnice

Končistá s výškou 2537,5 m se řadí na 7. příčku nejvyšších vrcholů ve Vysokých Tatrách. Měla jsem ji v merku již dlouhou dobu. Byla na mém seznamu zařazena do zimních výstupů vzhledem k nepříjemnému prudkému a táhlému suťovisku, po kterém se jde v létě. Je nutné také dodat, že je to vrchol, na který nevede turistická značka, tudíž je možné na něj jít pouze s průvodcem nebo pokud vlastníte patřičná oprávnění či členství v horolezeckém spolku.

Slunečný víkend byl před námi. Počasí pečlivě sleduji před každým výletem, obzvláště pokud se jedná o náročnější výstup. V zimních podmínkách na Slovensku je důležité mapovat také stránky Horské Záchranné Služby, kde se uvádí podrobné informace o podmínkách a o lavinovém nebezpečí.

Trochu nás znepokojovalo, že začátkem týdne nasněžilo a lavinový stupeň se zvýšil na 3. To už je dost vysoké riziko vydat se do hor. Počasí další dny mělo být již slunečné, bez dalšího sněhu a zdánlivě to vypadalo na ideální podmínky. Pořád jsme se rozhodovali, zda jet nebo zvolit jiný vrchol. Ve čtvrtek se již lavinový stupeň snížil na 2 a my jsme to konečně rozsekli, že Končistou zkusíme.

Nechali jsme si však prostor na případnou změnu trasy a vrcholu, pokud by podmínky byly na místě nevhodné. Vzali jsme s sebou kromě maček a cepínu i sněžnice. S těmi jsem měla zatím nulové zkušenosti, tak jsem se těšila, že si opět zkusím i něco nového.

Je sobota 7:30 a vyrážíme z parkoviště u nádraží ve Vyšných Hágách. Jsme tři. Já, můj muž Milan a kamarádka Marci. Záměrně jsme vyrazili o něco později, než je vhodné. Hrozí sice, že při návratu může být sníh více rozbředlý, horší pro chůzi a případné jištění (cepín pak nedrží). Nicméně jsme si od toho slibovali, že již někdo před námi cestu prošlápne. (Aby to nedopadlo jako náš výšlap na Boboty). Toho jsme se však nemuseli obávat. Cesta byla již z předešlých dní ušlapaná a ztvrdlá.

Už od samého začátku se před námi tyčil vrchol Končisté a za sebou jsme měli nádherný výhled na celé Nízké Tatry s dominantním prvním vrcholem – Kráľovou hoľou. Po trase žluté turistické značky se šlo skvěle. Bořili jsme se jen na pár úsecích v lese, jinak na zpevněném sněhu cesta rychle utíkala. Když jsme se dostali nad kleč a na vyfoukané namrzlé partie prudšího svahu, nasadili jsme si raději mačky pro jistější chůzi. Hrozilo uklouznutí a pořádný sjezd až do údolí.

Nasazování maček. To je kapitola sama pro sebe. Obzvláště když pořádně mrzne, člověk musí sundat rukavice a zmrzlými prsty protahovat pásky ze strany na stranu. Pokaždé si říkám, že musím doma vypilovat styl uvazování, ať to jde rychleji a ať se mi pak pásek nepovoluje. Nicméně dneska byly mačky nasazené raz dva a slunce krásně svítilo. I když bylo pod nulou, bylo pocitově teplo. Nebylo kam spěchat. Nyní jsem spíše přemýšlela, že jsem v autě nechala opalovací krém. Tak snad bude vrstva nanesená ráno stačit a nebudu mít další den obličej jako rak. 

Dostali jsme se až na tatranskou magistrálu – červenou turistickou značku vedoucí od Sliezského Domu k Popradskému plesu. Z magistrály vede několik cest, jak se dostat na Končistou. 

První z nich je přes Sedlo pod Ostrvou a přes Tupou. Toto je nejčastější trasa, pokud jdete od Popradského plesa, kde se však prudce nahoru do sedla táhnou serpentiny, v zimě se lezou přímo vzhůru a znamená to pořádnou fušku. Také při vyšším lavinovém stupni bych cestu od plesa nedoporučovala.

Další variantou je trasa do Štôlské doliny směrem na Lúčné sedlo, kam směřovali všichni skialpinisté, kteří nás cestou míjeli.

My jsme si vybrali cestu třetí. Vzali to rovnou za nosem po hřebínku vedoucím na vrchol. Zpočátku jsme šli po oblém kopci končícím prudkým srázem do Batizovské doliny. Z této strany jsou nejkrásnější výhledy na majestátní masiv Gerlachovského štítu. Měli jsme také parádní podívanou na lyžaře, jak obcházejí Batizovské pleso a míří k výstupu do Batizovské próby.

Výše začalo skalisek přibývat a začal být terén lezečtější. Rázem jsme byli jako ryby ve vodě. Oblékli sedáky, navázali se a vychutnávali si přelezy, hranky a vyhledávali dobrodružnější úseky. Výškové metry již pomaleji ubíhaly. Nijak jsme nespěchali. Naopak jsme si to neskutečně užívali.

Následně již stačilo traverzovat svah se skalisky do žlabu, kterým stoupali všichni skialpinisté a byli jsme pod Končistou. Odložili jsme batohy a na samotný vrchol jsme dolezli nalehko. Výhled je k nezaplacení. Gerlachovský štít, vrcholy Belianských Tater, nad Zlomiskovou dolinou se tyčící lákavá galérie Ganku a špice Vysoké, vzadu Červené vrchy a Západní Tatry, hřeben Satanu, Solisek a hrot Kriváně. Co si více přát.

Lebeda na vrcholu. Člověk by se vydržel na tu krásu dívat napořád. Ale bylo na čase myslet také na cestu zpět. Přece jen jsme trasou na vrchol lelkovali a trvalo nám to 6,5h. Slunce už se blížilo nad vrcholky hor, když jsme sestupovali trasou skialpinistů.

Náhle na mě volá Marci: „Koukej, duha kolem slunce!“ Ani se mi hlavu nechtělo zvednout, neboť jsem nevěřila. Vždyť bylo azuro! Nakonec jsem vzhlédla a vážně. Koukala jsem na tu podívanou. Kruh kolem slunce a v jednom místě ještě viditelnější a větší opravdová duha. O podobném jevu jsem dříve neslyšela a tak jsem musela googlit, co jsme to vlastně viděli.

Halové jevy jsou optické úkazy, které se objevují na obloze kolem Slunce i Měsíce v podobě kol, oblouků a skvrn. Světelné paprsky se lámou či odrážejí v drobných ledových krystalcích vznášejících se v atmosféře a vytvářejí halo. Existuje spoustu druhu a podob a ten, který jsme viděli my, se jmenuje malé halo neboli 22° halo.

Když jsme sestoupili do Štôlské doliny a terén už nebyl tak prudký, nasadili jsme sněžnice. První zkušenost na ztvrdlém sněhu nebyla zrovna nejlepší. Připadala jsem si jako Yetti. V místech s prašanem už se šlo o poznání lépe. Ale nohy stále v nepřirozené chůzi a sněžnicemi jsem si stříkala sníh až na záda. Musela jsem to trochu dopilovat… Pak už to bylo fajn. Nicméně jsem stále záviděla skialpinistům, že si to v těch ideálních podmínkách můžou vychutnávat ve slalomových obloučcích rychle z kopce.

Z magistrály jsme se pustili dolů podél potoka Malý Šum. Ten však byl ukryt hluboko pod sněhem. Takto jsme si cestu díky sněžnicím urychlili, napojili se zpět na žlutou turistickou značku a došli až k autu. Příjemně unavení, trochu bolaví od nových pohybů na sněžnicích a plní všech dnešních událostí a zážitků.

Ačkoliv se říká, že je výstup na Končistou choďák, není to zadarmo. 1400 m převýšení v terénu dokáže dát pořádně zabrat.

1 názor na “Na Končistou v zimě – mačky, cepín a sněžnice”

  1. Pingback: Na skialpy i s dětmi. Dobrý nápad!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *