V Paříži je spoustu muzeí, které lze navštívit. Většina návštěvníků míří do Louvru, který je největší a nejznámější. Náš plán byl stejný. Vždy se na lístky před tímto muzeem stály dlouhé fronty, aby se člověk dostal dovnitř. V dnešní covidové době, pokud nezakoupíte lístek online s dostatečným předstihem (alespoň týden), máte smůlu.
Na internetu se sice píše, že nějaké lístky jsou k dispozici ještě týž den, ale není to úplně pravda. U Louvru již nefungují žádné pokladny, ani informace. I když jsme se dostavili o půl hodiny před otevírací dobou, bylo beznadějně vyprodáno. Spolu s námi pobíhali po place další turisté a snažili se zjistit, co teď.
Jedinou radu, kterou jsme dostali bylo oběhnout všechna turistická informační centra v Paříži, která nabízí prodej lístků do Louvru. Nikdo vám však už neřekne, která to jsou. Zamířili jsme tedy do toho nejbližšího. Lístky opravdu prodávali, ale nejdříve za 5 dní.
Paní nám omluvně říkala, že se možná ten den ještě nějaký lístek objeví, ale musí se nejdříve počkat, kolik lidí do Louvru opravdu přijde. Pokud se někdo, kdo má lístek nedostaví, může se místo uvolnit. Tak takhle jsme čekat celý den opravdu nechtěli.
Jako alternativu jsme zvolili nejbližší muzeum – Musée d’Orsay, které lákalo na další umělecké skvosty a lístky předem se online nemusely kupovat. Přišli jsme tam ještě s předstihem před otevírací dobou (9:30) a už se u vstupu tvořila fronta.
Po bezpečnostní kontrole nás pustili k pokladnám a do budovy muzea. Původně místo sloužilo jako nádraží od roku 1900. S modernizací vlaků a celého systému však již přestal komplex vyhovovat a roku 1977 rozhodla francouzská vláda, že zde vytvoří muzeum. To se také slavnostně v roce 1984 otevřelo.
Budova má pět pater a začali jsme hned v přízemí velkým lákadlem – dočasnou expozicí díla Antoniho Gaudího, nejznámějšího katalánského architekta, jehož díla budete obdivovat všude v Barceloně. Zde bylo dílo hlavně zdokumentováno na fotografiích.
Co však bylo zarážející, že u vstupu byla šipka k expozici, ale směřovala k východu z výstavy Gaudího. Organizátoři nás tedy poslali ke správnému místu. Vlastně mi přišlo, že vše v muzeu bylo směrováno proti směru hodinových ručiček. Pohybovali jsme se tedy neustále křížem krážem a místo postupného průchodu jsme se pořád museli někam vracet. Trochu chaos.
Přízemí jsme prošli a čekaly nás vyšší patra. Buď schody, vedoucí do jednotlivých pater a nebo výtah, který vybízel k cestě pouze do patra posledního. Šli jsme tedy po schodech. Jaké bylo naše rozčarování, že sbírka v následujícím patře byla zavřená, taktéž v dalších a dostali jsme se po schodech až do patra nejvyššího – tedy pátého.
Obrovské zklamání.
Velké muzeum bylo zredukováno do 2 pater. :-/ No co se dalo dělat. Poslední patro lákalo na impresionismus a velká jména – van Gogh, Gauguin, Renoir, Monet atd. Alespoň člověk mohl obdivovat díla, která občas i znal.
Tedy než jsem došla k obrazu Ložnice v Arles od van Gogha. Nic překvapivého na první pohled. Obraz, který jsem velmi dobře znala. Visel nám jako zarámovaný plakát dlouho na zdi naší garsonky. Dárek od kamarádky na kolaudačce našeho prvního společného bydlení s mužem. Co mě však zaskočilo bylo, že jsem stejný obraz, jen ve větší velikosti viděla před pár týdny v muzeu Vincenta van Gogha v Amsterdamu. Taky prý originál.
Šrotovalo mi to v hlavě. Buď si tu z nás někdo střílí a nebo jsou galérie podvrh a ukazují obrazy, které mají být originál, ale nejsou.
Docela mě muzeum otrávilo, jednak mi přišlo chaoticky uspořádané (prostě jsme začali prohlídkou od konce), několik pater měli zavřené, hladové děti domáhající se nějakého kokina se nedaly uspokojit neb restaurace a kavárna otevírala až mnohem později, a ještě k tomu obraz, který měl být originál a nejspíše originál není…
Tak dlouho jsem nad tím dumala, až jsem vytáhla mobil a najela na google a zadala název obrazu. No páni! Existují tři originální verze tohoto obrazu. První je v muzeu v Amsterdamu. Druhá v Art institute v Chicagu a třetí, nejmenší právě v muzeu d’Orsay v Paříži. Fíííha. To se muzeu omlouvám, že jsem ho tak osočila.
Za znalce umění se nepovažuji, vlastně na výletech muzea až zas tak nevyhledávám, raději dávám přednost pohybu v přírodě. Tak proč sem chodím? Jednak na přání a podnět umělecky založených členů mé rodiny, někdy prostě podlehnu zvědavosti se kouknout na místa a díla, o kterých jsem četla v knihách a životopisech různých umělců a v neposlední řadě nikdy není na škodu se dozvědět něco nového a udělat si svůj vlastní názor.
Spoustu uměleckých děl jsou krásná na podhled, mnohé vypadají obyčejně. Pokud se ale dozvíte o díle mnohem více – tedy kým a proč bylo namalováno, za jakých podmínek či jaký příběh se k němu váže, okamžitě získává mnohem větší rozměr a váhu.
Navíc většina muzeí má svou zvláštní atmosféru. Nevěříte? Tak se přesvědčte sami! 😉
Mou vášní je sestavování itinerářů pro aktivní a akční výlety a dovolenou. Pomáhám tak lidem objevit zajímavá místa, prožít spoustu dobrodružství a svůj volný čas si maximálně vychutnat.
Více o mne si můžete přečíst v mém příběhu