Konečně jsme se dostali na Slovensko. Máme v plánu velký výlet, ale počasí není zrovna příznivé. Hlásí silný vítr a slunečno až odpoledne. Všechny vyšší kopce jsme zavrhli z důvodu bezpečí. Nakonec se rozhodneme, že půjdeme prozkoumat Jánošíkove Diery a zpět přes Boboty a NPR Tiesňavy.
Stojíme na parkovišti Starý dvor ve Vrátné dolině a už nebudeme přejíždět na vhodnější parking pro Diery (Parkovisko Jánošíkove Diery, Biely potok). Kilometry navíc nám nevadí.
Prvních 800 m jdeme po cestě. Je to nepříjemné. Kolona aut kolem nás. Všichni jedou na lyže. Přidáme do kroku a klusem zvládneme trasu rychleji. Odbočíme doprava a u lanové dráhy „Vrátná – Nová dolina“ odbočujeme na zelenou stezku Diery.
Prvních pár metrů je to v pohodě, ale jen co přejdeme lávku, prošlápnutá cestička mizí. Brodíme se sněhem. Jde to pomalu. Ještě, že jsme si vzali návleky na nohy. Jinak bychom už byli celí mokří. Trvá to celou věčnost, než se dostaneme na dosah k hotelu Boboty. Vzdáváme pokračovat dále. Opouštíme zelenou stezku Diery a scházíme na hlavní cestu, která nás dovede až do Štefánové.
Odtamtud po žluté, která je vychozená od turistů, to už jde hravě a zanedlouho se zastavujeme u rozcestníku Podžiar. Dolné Diery procházíme po modré proti proudu Hlbokého potoku. Od dob, kdy jsme tudy procházeli naposledy, krásně udělali nové dřevěné chodníčky. Celá zimní scenérie i se zamrzlými vodopády vytváří kouzelnou atmosféru.
U rozcestníku Ostrvné odbočujeme doprava na žlutou turistickou značku na Nové Diery. Nasazujeme nesmeky. Jsou vážně potřeba. Úzké hladké chodníčky mezi skalisky jsou částečně zledovatělé, žebříky pokryté sněhem, z vodopádů vytvořené ledové varhany. Vždycky jsem si myslela, že jsou Diery v zimě zavřené. Tak nejsou. Stojí to za to se zde projít!
Vystoupáme na vyhlídkové body a začínáme potkávat turisty, kteří jdou v protisměru. Jsou to titíž, které jsme potkali už na modré stezce. První z nich upozorníme, že jsou v protisměru. Žlutá turistická značka je jednosměrná. Důvodem jsou úzké cestičky, kde se nedá vyhnout, žebříky, které je lepší zdolat ve směru nahoru a také pro bezpečnost a množství turistů, které tudy prochází, aby se netvořily značně dlouhé fronty.
Většina turistů jen pokrčí rameny, a i nadále pokračují v protisměru. Ještě, že není léto a neproudí tudy davy, to by bylo maso.
Horné Diery tentokráte v plánu nemáme. Chceme vyšlápnout na Boboty a pak pokračovat dále. Stojíme u rozcestníku Sedlo Vrchpodžiar. Odbočujeme vpravo na zelenou turistickou značku a pochvalujeme si, jak je to super, že cesta je prošlápnutá, a že budeme za chvíli na vrcholu. Sotva jsme to zmínili, stopy mizí. Respektive pokračují, ale po stezce Diery, kudy jsme chtěli původně přijít. Již to nějaký dobrodruh zvládnul.
Co teď? Pokračovat sami a nebo to otočit a změnit trasu výletu? Můj muž ani nezaváhá a pokračuje směrem na Boboty. Uf. Já bych to asi otočila. Ještě několikrát ověřuji na netu, jestli není trasa v zimě uzavřená. Není.
Jdu druhá a jde se mi skvěle. 😀 Můj muž Milan už na tom začíná být o poznání hůře. Prošlapává stopy v 40 cm sněhu a nohy musí zvedat ještě výše, neb trasa je prudce do kopce. Tipujeme, kudy asi vede stezka, když nevidíme značku na stromech, ověřujeme v offline mapy.cz.
Na rozcestníku bylo tuším uvedeno 40 minut na vrchol a my v brodění pokračujeme. Už přes hodinu a ještě nejsme na vrcholu. Milan se zastaví a vydýchává se. Nabízím, že můžu jít první nyní já. S povděkem to přijímá. Už po 10 metrech si říkám, že tedy nevím, jak dlouho to zvládnu. Je to neskutečná dřina.
Pochybuji, jestli to byl dobrý nápad tady jít, ale pak si vzpomenu, jak jsme se podobně brodili sněhem k vrcholu mé první čtyřtisícovky – Gran Paradiso v Itálii. Tenkrát byla větší kosa, větší nadmořská výška a vyžadovalo to mnohem větší úsilí… Dále se motivuji: „Chceš zhubnout? Tak makej!“
Jakmile si najdu systém, už to jde lehčeji, nohy si začínají zvykat na námahu a dostávám se do rytmu pravá-levá, pravá-levá… Procházíme kolem vyhlídky. Víme to jen podle označení v mapě. Je mlha a hustě sněží. Vidíme jen skálu před námi. O výhledu na Malý Rozsutec si můžeme nechat jenom zdát.
Pokračujeme až na vrchol. Trochu jsem zklamaná. Vrcholový sloup je schovaný mezi stromy. Vůbec si nepřipadáme jako na nejvyšším místě. Dlouho zde neotálíme, čeká nás ještě pořádná makačka směrem dolů. Začínám se hrozit, jak najdeme cestu v těch prudkých svazích.
Cesta vede téměř po rovince, pak je před námi mírný kopeček a za kopečkem… člověk. Žena. Turistka. Koukáme na ni. Ona kouká na nás. Ani jeden nevíme, jestli se nám to zdá, jestli to je fata morgana a nebo skutečnost. Až po chvíli ze sebe vypravíme: „Ahoj! My jsme tady žádného turistu nečekali!“. Sdílíme stejné pocity, stejnou námahu cestou nahoru a velkou úlevu. Jsme zachráněni! 🙂
Ještě chvíli se bavíme. Upozorňuje nás, že po cestě trochu bloudila a že to poznáme. 😀 Čekáme společně na jejího parťáka, až se k nám prokouše vysokým sněhem. Zdravíme se a popřejeme si hodně štěstí v pokračování. Jak se nám všem ulevilo. Už nemusíme prošlapovat cestu a už i víme, kudy jít. Jde to rychleji. Nemusíme každou chvíli koukat do mapy.
Dolů téměř sbíháme. Až najednou stopy končí. Sice stojíme vedle zelené turistické značky, ale je to záludně prudce dolů, že si netroufneme pokračovat. Vracíme se kousek výše, kde se stopy ubírají i jiným směrem. Avšak zanedlouho u skály opět končí. Najdeme další stopy pokračující dolů. To už ale koukám do mapy a nezdá se mi to, vedou úplně jiným směrem, než je stezka.
Dle GPS signálu jsme asi 20 metrů od chodníčku. Rozhodneme se svah traverzovat. Nepříjemný úsek, ale díky tomu, že tu jsou stromy, kterých se můžeme přidržovat, a že pod námi vidíme vyšlapaný chodníček, tak to risknem. Ještě, že mám stále na botách nesmeky. Cítím se díky nim bezpečněji a jistěji. Zanedlouho jsme už opět na stezce. Nad sebou ve svahu vidíme kovový žebřík. Tak tady je!
K cestě a parkovišti Tiesňavy to pak už jde snadno. Jsme docela unavení a zanedlouho se bude šeřit. Je jasné, že pokračovat na Tiesňavy už nebudeme. Ty necelé 2 km k autu se již vracíme opět po cestě. Hustě sněží. Předpověď počasí jim dnes nevyšla. Sluníčko se ani neukázalo.
Jsme rádi, že jsme to zvládli. Opět se ukázalo, že na horách je potřeba myslet na vše – na možnost změny počasí, nepodcenit svou kondici, mít pořádně stažené mapy.cz offline a hlavně vzít si s sebou pořádné vybavení – nesmeky/mačky a záchranné vrstvy oblečení navíc. (O výbavě na výlet a na hory se rozepíšu podrobněji v některém z dalších článků).
Jánošíkove Diery
jsou jednou z nejkrásnějších turistických tras národního parku Malá Fatra. Jedná se o soustavu soutěsek, kaňonů, překrásných vodopádu a nezapomenutelné scenérii skalních útvarů nacházející se v Národní přírodní rezervaci Rozsutce. Turistická trasa zahrnuje spoustu žebříků a kovových i dřevěných lávek.
Doporučená trasa Jánošíkove Diery:
Lokalita: Jánošíkove Diery, Malá Fatra, Slovensko
Parkoviště: Parkovisko Jánošíkove Diery, Biely Potok, Placené, € 5, automat pouze na mince
GPS: 49.2576031N, 19.0662300E
Délka trasy: 10,5 km (z parkoviště a zpět)
Převýšení: 700 m
Čas na výlet: 4,5 h
Alternativa I: 7 km (z parkoviště a zpět) – otočit to na rozcestníku Pod Pálenicou, převýšení 500 m, čas 3h
Alternativa II: 4,5 km (z parkoviště a zpět) – projít pouze Nové Diery a jít zpět od rozcestníku Podžiar, převýšení 250 m, čas 1h45min
Naše trasa:
Lokalita: Jánošíkove Diery, Boboty, Malá Fatra, Slovensko
Parkoviště: Parkovisko Starý dvor, Vrátná dolina, 49.2299478N, 19.0365967E, zdarma
Délka trasy: 13 km (z parkoviště a zpět)
Převýšení: 780 m
Čas výletu: 6h 50min (bez sněhu by to šlo zvládnout za cca 5,5 h)
Mou vášní je sestavování itinerářů pro aktivní a akční výlety a dovolenou. Pomáhám tak lidem objevit zajímavá místa, prožít spoustu dobrodružství a svůj volný čas si maximálně vychutnat.
Více o mne si můžete přečíst v mém příběhu
Pingback: Na Končistou v zimě - mačky, cepín a sněžnice